Nejrozšířenějším typem povrchové úpravy jsou povlaky z organických nátěrových hmot, mezi které se řadí i vodouředitelné.  K jejich vývoji došlo především z důvodu snížení organických těkavých látek,  tedy důvodů ekologických. Množství těkavých organických sloučenin jako jsou např. benzeny, toluen, xyleny, styreny a další označované zkratkou VOC je sníženo až pod 5% celkového objemu nátěrové hmoty. V říjnu 2007 vstoupila do platnosti nová směrnice 94/63/ES spolu s vyhláškou č.355/2002 Sb. o jejich omezování.

Snížení množství VOC v nátěrových hmotách se snaží všichni čeští i zahraniční výrobci, neboť je v zájmu nejen ekologie ale i v ekonomických záměrech firem nezaostat za ostatními. Přesto že někteří z výrobců tvrdí, že jsou vodouředitelné nátěrové systémy kvalitnější nebo odolnější, potýkáme se při nanášení s několika názory.

První názor nepřipouští kombinaci rozpouštědlových a vodouředitelných nátěrových hmot neboť u kombinace v nátěrovém systému nejsou patřičně zdokumentovány technologické časy pro těkání nebo vysoušení. Rozhodně pro průmyslové aplikace ve venkovním prostředí v korozně agresivnějším prostředí nemohu doporučit jako základní nátěr vodou ředitelnou hmotu.

Další názor považuje základní nátěrové hmoty vodou ředitelné za řešení všech problémů se životním prostředím a tudíž použitelné na cokoliv a za všech okolností. Z důvodu nižších ochranných schopností se však tyto nátěry resp. nátěrové systémy jako celek nehodí do prostředí s vysokou korozní agresivitou, jako např. chemické provozy, přímořská prostředí, nebo pro vysoké vlhkosti. V těchto aplikacích je nutné použít jednu nebo několik vrstev jako bariérovou ochranu s vyšší tloušťkou nátěrového filmu, což je možné pouze při použití vyššího počtu vrstev.

Neposlední názor je nepoužívat tyto nátěrové hmoty vůbec a raději se zaměřit na vysokosušinové rozpouštědlové nátěrové hmoty nebo dokonce na 100% sušiny. Toto je také řešením ale ke stále se zvyšujícímu tlaku na přísnější limity VOC a chemických přípravků poškozujících životní prostředí je toto velmi krátkodobým řešením.

Nátěrové hmoty vodouředitelné ale doposud disponují řadou jiných skutečných nevýhod:

• požadavek na kvalitnější předúpravu resp. čistotu podkladu
• nižší rozsah podmínek pro aplikaci (teplota, vlhkost)
• nutnost vyššího průtoku vzduchu vlakovnách při sušení
• delší technologické časy pro vytěkání ředící vody
• náchylnost kvyšším počtům vad při aplikacích
• nižší dosažitelné tloušťky v jedné vrstvě
• nižší bariérová ochrana
• delší doba potřebná pro plné zatížení prostředím
• náchylnost ke zmrznutí např. při přepravě
• kratší doba záruky
• pohyblivá viskozita vzávislosti na pH a čase

Řada odborníků v oblasti povrchových úprav shodně prohlašuje, že nejsou doposud podrobně pospány mechanismy a vlastnosti kombinovaných povlaků z rozpouštědlových a vodouředitelných nátěrových hmot. V případě nových nebo údržbových nátěrů ocelových konstrukcí (stožáry, mosty, technologická zařízení, infrastruktura apod.) se přikláním k názoru, že pro základní nátěry by měly být použity rozpouštědlové a následně mohou následovat vodouředitelné nátěry v závislosti na požadovaném stupni protikorozní ochrany a to především pro náročnější korozní prostředí od C4. Tato kombinace je příznivější pro životní prostředí při zachování vysoké protikorozní ochrany.

Pro kontinuální provozy s vysokými spotřebami by měly být vyvinuty stabilní alkydové, akrylátové nebo polyuretanové nátěrové hmoty ředitelné vodou, neboť při současných spotřebách dosahujících stovek tun ročně je spotřeba VOC velmi vysoká a to v číslech až 70% celkové spotřeby nátěrových hmot, neboť tyto nátěry disponují nízkým množstvím sušiny v jejím celkovém objemu. V těchto případech je spíše dán v popředí požadavek na rychlost schnutí nátěrového systému při nízkých nákladech a rozpouštědla se samozřejmě odpařují z povrchu rychleji než voda. Rovněž kvalita dodávek nátěrových hmot je kolísavá, a to již ve výše uvedené viskozitě nejen dodací ale i po několika měsíčním skladování. Po 4 měsících se nezřídka stává, že nátěrová hmota má naprosto odlišnou viskozitu než při dodání. Původcem tohoto stavu jsou pH, srážedla a další pomocné látky, kdy nejsou doposud popsány přesně reakce v závislosti na časovém období. Tento neustálený stav samozřejmě znevýhodňuje vodouředitelné nátěrové hmoty, další otázkou zůstává ekonomická stránka, nátěrové hmoty vodouředitelné jsou zpravidla dražší než rozpouštědlové.

U rozpouštědlových hmot je po vytěkání rozpouštědel a úplném vytvrzení povlak připraven pro plné zatížení prostředím, což zpravidla bývá do 7 až 10 dnů po poslední aplikované vrstvě při dodržení podmínek uvedených v technické dokumentaci. U nátěrů z vodou ředitelných hmot je tato doba až trojnásobně delší, což taktéž nepřispívá k jejich masivnějšímu rozšíření.  Jejich užití ve venkovním a průmyslovém prostředí je tedy poměrně značně omezeno nejen právě prostředím, podmínkami pro aplikaci, ale i náchylností k jejich poškození právě při aplikaci nebo bezprostředně po ní. Při aplikaci se nezřídka vyskytují vady z nedodržení technologických postupů, podmínek při aplikaci nebo nevhodně zvoleného systému jednotlivých povlaků.

Mezi nejčastější vady patří:

• puchýřkování po nanesení další vrstvy
• pórovitost (jehlové vpichy)
• ztráta lesku
• praskání při nanesení silnější vrstvy
• zvrásnění
• poškození při zatížení vodou

Přesto všechny tyto uvedené a mnohé další důvody nejsou důvodem, proč tyto nátěrové hmoty nevyužívat a nenajít pro ně vhodné aplikace. Každá nová myšlenka či výrobek musí projít svým vývojem a zbavit počátečních problémů. Vždyť i v široké řadě v občasné době vyráběných vodouředitelných barev dokážeme najít výrobky splňující daná kritéria a s ohledem k životnímu prostředí je navrhnout a prosadit současně s vysokou protikorozní ochranou.

V České republice se dle portálu www.cenia.cz (zřizovatel MŽP) ročně spotřebuje na 100 000 tun nátěrových hmot, z čehož cca 50 000 tun jsou těkavé organické látky unikající do ovzduší, což je číslo které se jistě dá ovlivnit. Zřejmě ne letos nebo příští rok ale v průběhu několika let dospějí výrobci k širší škále výrobků a tyto nátěrové hmoty se začnou používat v širší míře.