Lakovna - Korozní inženýr, povrchové úpravy, protikorozní ochrana

Předúprava povrchu:

před aplikací jakéhokoliv ochranného povlaku má zásadní vliv na jeho životnost. Společně s povrchovou úpravou ovlivňuje životnost konstrukčních celků nebo technologií.
Dnes bych se rád věnoval předúpravám mechanickým. Pro ilustrativní příklad zde uvedu standardní příhradový výrobek (svařenec) z konstrukční oceli skládající se z profilů s předpokládaným korozním zatížením C4 dle EN ISO 12944.

Výrobek stejných parametrů a stejným požadavkem na povrchovou úpravu byl dovezen do dvou vybraných lakoven na aplikaci nátěrového systém včetně předúpravy. Nátěrové hmoty byly předem určeny a jednalo se o stejný nátěrový systém.

Výsledek po provedení závěrečné inspekce protikorozní ochrany:

Zkouška provedení PKO byla provedena více než 10 dnů po provedení vrchního nátěru, tzn. nátěry byly dostatečně vytvrzené pro provedení mřížové zkoušky dle ČSN ISO 2409. Zkouška byla provedena na temperovaném materiálu při teplotě min 18°C

Příčina a zdůvodnění:

Při předúpravách byly použity tlakovzdušné tryskací jednotky s křemičitým pískem za obdobných klimatických podmínek. Rovněž aplikační technika měla velmi podobné vlastnosti (airless zařízení s přídavkem ředění max. 5 %, rozmíchání nátěrových hmot mechanickým elektrickým míchadlem) a sušení proběhlo ve vnitřních prostorách při teplotách 17 - 22 °C.
Přesto bylo dosaženo rozdílného výsledku v přilnavosti k podkladovému materiálu i když pro daný účel byly všechny provedené zkoušky vyhovující (u lakovny B na hranici).

Při bližším prozkoumání všech použitých materiálů a zařízení jsme zjistili rozdílnou velikost zrn křemičitého písku použitého pro tryskání. Lakovna A aplikovala nový nepoužitý písek frakce 0,3 - 1,0 mm, zatímco lakovna B použila již použitý písek, u kterého nebyla známa původní velikost zrna. Po jeho přeměření jsme zjistili velikost největších zrn do 0,2 mm, tedy již několikrát použitý. Tento písek již nemohl plnit funkci abrazivního materiálu, nehledě na někdejší ostrohrannost písku. Tím byla dosažena rozdílná drsnost povrchu, při zachování jeho čistoty dle ISO 8501.

Nátěry potřebují pro důkladné zakotvení dostatečný profil, a to především silnovrstvé povlaky nad 200 μm zejména s obsahem železité slídy, zinku, hliníku nebo dokonce zinksilikátové nátěrové hmoty které zakotví až do drsnosti nad 50 μm. Pravdou je, že při drsnějším povrchu se zvyšuje spotřeba NH až o 15%, u zinksilikátových hmot až o 30%, což se právě projevuje snahou tryskat na co nejnižší drsnost povrchu. Paradoxně se díky tomuto přístupu může stát, že při kvalitní přípravě a použití méně odolných (alkydy, 1K akryláty, vododisperzní apod.) nátěrových hmot bude povlak kvalitnější s delší životností, než při použití vysoce odolných nátěrových hmot ale se špatnou nebo nedostatečnou přípravou povrchu.

Z celého příkladu vyplývá, že kvalitní předůprava povrchu je základním pilířem všech povlaků, ať anorganických nebo z nátěrových hmot. U ocelí je nutné brát v potaz nejen čistotu abrazivního prostředku ale i jeho velikost, ostrohrannost, rychlost při tryskání (metání) a následně i vlhkost a teplotu materiálu i okolního prostředí. Nezřídka se stává, že tryskána je umístěna na jiném místě než lakovna a doprava dílů probíhá ve venkovním prostředí. Toto se stává problémem v chladnějším období roku, kdy změnou teplot kondenzuje na povrchu tryskaného materiálu voda a tím se několikanásobně urychluje proces bleskové atmosférické koroze povrchu. V praxi to může znamenat i že výrobek po takovém transportu již není připraven pro aplikaci ochranného povlaku. Podobný je i příklad tzv. studené tryskárny, kde se vzduch pro výměnu vzduchu neohřívá, ale je dopravován z vnějšího prostředí z vnějšího prostředí neupraven vůbec, nebo jen nedostatečně. Následky jsou velmi podobné jako u předchozího příkladu.

Dalšími chybami v technologii mohou být např. nedostatečné odlučovače vody a olejů v potrubním systému pro tryskání, tryskací prostředek znečištěný pevnými přísadami (soli, hlína, prach apod.) z důvodu nevhodného skladování či přepravy nebo znečištěný zplodinami ze sušení (oleje pro sušící hořáky přímého spalování) a další nedůslednosti či nedbalosti.

Nesporný je i lidský faktor, kdy pohodlnost či „provozní slepota" může způsobit chyby v procesu předůprav procesu. Přepěje-li k těmto pochybením špatná volba konstrukce s nepřístupnými místy, která se špatně povlakují, stane konstrukce obětí a velmi brzy si vyžádá nápravu v údržbovém nátěru. Mohou se stát i příklady uvedené na obrázcích níže.

Mohlo by se zdát, že rčením „Kdo nic nedělá, nic nezkazí" bych mohl článek ukončit, avšak tam, kde bude hrát prim zodpovědnost a důslednost se dočkáme výsledků na velmi dobré úrovni a s tím souvisí i životnosti ochranných povlaků. Vždyť i povlaky za přijatelných finančních podmínek mohou sloužit mnoho let, jsou-li dobře provedeny.

Jaroslav Vála